Přeskočit na obsah

Max Biaggi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Max Biaggi
Max Biaggi (2010)
Max Biaggi (2010)
Rodné jménoMassimiliano Biaggi
Narození26. června 1971 (53 let)
Řím
Povolánímotocyklový závodník a manažer týmu
OceněníZlatý řetěz za sportovní zásluhy (1995)
FIM Legend (2019)
Síň slávy MotoGP (2022)
Partner(ka)Eleonora Pedron (2004–2015)
Bianca Atzei (2015–2017)
Webwww.max-biaggi.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Massimiliano "Max" Biaggi je italský bývalý motocyklový závodník. Narodil se 26. června 1971 v Římě. Bydlí v Monaku a ve Spojených státech. Biaggi je také znám po přezdívkou "šílený Max". Legendárními se staly jeho souboje s Valentinem Rossim. Závodní kariéru ukončil na konci sezóny 2012.

Před vstupem do mistrovství světa

[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec byl fotbalovým trenérem a Max Biaggi začínal ve sportu s fotbalem. Jeho závodní kariéra začala poté, co dostal k narozeninám Aprilii RS125. V roce 1990 vyhrál italský šampionát a o rok později evropský.

Mistrovství světa

[editovat | editovat zdroj]

1991–1993

[editovat | editovat zdroj]

V roce, kdy se stal evropským šampiónem ve třídě 125cc, debutoval také v mistrovství světa v kategorii 250cc na motocyklu Aprilia RS250. Svoji premiéru v mistrovství světa si odbyl při Velké ceně Evropy 1991 a závod pro něj skončil už po čtyřech kolech. V tomto roce startoval ještě ve Francii, Velké Británii a San Marinu. V šampionátu obsadil 27. místo se sedmi body.

V roce 1992 dojel na Aprilii celou sezónu. V úvodním závodě se sice kvalifikoval na 35. místě a závod nedokončil, ale následující Grand prix v Austrálii se dostal poprvé do první desítky jak v kvalifikaci, tak v závodě. Na velké ceně v Itálii poprvé stanul na stupních vítězů a tento počin si zopakoval i v následující Velké ceně Evropy a Německa. Získal třikrát po sobě pole position (Evropa, Německo, Nizozemsko), v následujících čtyřech závodech nebodoval. V závěru sezóny vyjel v Brazílii pole position a v Jihoafrické republice poprvé v kariéře vyhrál.

V roce 1993 přešel k Hondě. V úvodním závodu doprovodil na stupně vítězů Haradu a Kocinskeho, ale následující dva závody nedokončil. V následujícím závodu ve Španělsku byl druhý. Po dalších třech neúspěšných závodech byl ve Velké ceně Evropy suverénní a po zisku pole position přzvítězil. Do konce sezóny podíval stanul na stupni vítězů ještě dvakrát a v konečném součtu obsadil 4. místo.

1994–1997

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1994 se vrátil k Aprilii a ovládl dva úvodní podniky v Austrálii a Malajsii. Následující závody vyhráli Okada, Ruggia a dva závody poté Loris Capirossi. Biaggi získal pouze dvě druhá místa. Po šesti závodech ale stále vedl "černý pirát" o 1 bod před Capirossim. Zraněný Harada již o titul nebojoval. V Assenu opět zvítězil Max Biaggi, ale v domácí velké ceně v Mugellu upadl. Dále zvítězil až v Brně a před posledním závodem, který se konal v Barceloně, měl na druhého Okadu náskok 8 bodů. Závod opanoval a získal svůj první titul. Sezóna byla pro Maxe mimořádně úspěšná, když vyhrál 5x závod a 7× kvalifikaci. V této sezóně 1994 se pokaždé kvalifikoval do první řady.

Biaggi do dalšího ročníku nastupoval jako úřadující šampión, titul obhajoval před hlavními rivaly Haradou, Okadou, Ruggiou a Waldmannem. Australské vítězství z loňska sice neobhájil, ale v malajsijském Shah Alam zaslouženě vyhrál. V Suzuce zaznamenal nejhorší výsledek v sezóně (9. místo) a ztratil vedoucí pozici v šampionátu. Od dalšího závodu ve Španělsku nezajel do konce sezóny hůře než na 2. místě. Vyjel svůj první hattrick v kariéře, když vyhrál Velké ceny Německa, Itálie a Nizozemska. V Buenos Aires nestartoval v první řadě poprvé od Velké ceny FIM 1993. Biaggi získal druhý titul dva závody před koncem sezóny.

Start do sezóny 1996 byl vůbec nejlepší z celé jeho kariéry. Z prvních šesti závodů jich vyhrál pět a jeden dojel jako druhý. V následujících dvou závodech v Assenu a na Nürburgringu byl poražen Waldmannem a Fuchsem. Stejně jako v roce 1995 zvítězil v Doningtonu. Na rakouském okruhu A1-ring nebodoval, závod vyhrál Waldmann. Od té doby Biaggi buď vyhrál nebo závod nedokončil. Brno a Barcelonu vyhrál, v Imole a v Riu de Janeiro nedojel. V posledním závodu v Austrálii bojovali o titul Biaggi (249 bodů) a Waldmann (248 bodů). Biaggi získal třetí titul v řadě. Během sezóny se objevily problémy uvnitř týmu Aprilia a Max Biaggi odešel k Hondě.

Po přestupu chtěl dokázat, že umí vyhrát na jakémkoliv stroji a vyhrát tak titul počtvrté v řadě, což se ve třídě 250cc ještě nikomu nepodařilo. V Malajsii vyhrál počtvrté za sebou. V Suzuce neuspěl žádný z favoritů, Biaggi dojel sedmý. Ve Španělsku podlehl Waldmannovi a Haradovi, ale v Mugellu zvítězil po souboji s krajanem Capirossim a vrátil se do čela průběžné klasifikace. V Nizozemsku byl diskvalifikován, ale v Imole byl první. Poté přišli tři závody bez stupňů vítězů. V německém Nürburgringu sice mohl vyhrát, ale chyba Jacqua ho odsunula až na 4. místo. V Brně, kde již třikrát zvítězil, byl Biaggi favoritem a zvítězil počtvrté. V Katalánsku prohrál s Waldmannem a v Indonésii vyhrál. V posledním závodě dojel na druhém místě a získal tak čtvrtý titul ve třídě 250cc. Poté Max Biaggi vstoupil s týmem Kanemoto-Honda do třídy 500cc.

Ačkoliv tentokrát neměl tovární podporu, dokázal Biaggi fantastický kousek. Ve svém prvním závodě v královské třídě suverénně ovládl jak kvalifikaci, tak závod. Další tři závody stanul na stupních vítězů a rázem se stal nejbližším pronásledovatelem suveréna Doohana. Po Velké ceně Francie Max své vedení v šampionátu ztratil, ale v Madridu po výpadku Doohana se do jeho čela opět vrátil. V Assenu se slavným Australanem prohrál přímý souboj stejně jako v Sachsenringu. Poté přišlo Brno a Italův triumf, mezitím co jeho sok upadl a nedokončil. Tam předvedl nezapomenutelný kousek, když v rychlosti 200 km/h při projetí cílem dokázal svůj stroj postavit na zadní kolo tak, že málem havaroval. Tento moment se stal jedním z nezapomenutelných kousků celé jeho kariéry. Třetí místo v italské Imole bylo ještě dobrý výsledek, ale pak už se mu tolik nedařilo a hlavně díky své nedisciplinovanosti přišel o vítězství v Barceloně diskvalifikací. Doohan vyhrál poslední dva závody a titul měl ve svých rukou. Biaggi díky pádu Alexe Criville v Argentině uhájil druhé místo v konečném součtu bodů a stal se jedním z nejúspěšnějších nováčků královské třídy. Věděl, že na další rok nemá šanci bojovat s továrními stroji Repsol-Honda a rozhodl se přestoupit do Yamahy.

V testech to vypadalo, že by mohl Max bojovat o vítězství stejně jako v předchozím roce. Přestože v kvalifikaci na úvodní závod v Malajsii Ital vyjel druhou pozici, tak v závodě už to moc slavné nebylo. Po deseti kolech musel odstoupit pro technickou závadu. V Japonsku zase absolvoval první závod v dešti ve třídě 500cc a dokončil až devátý. Ve Španělsku svedl souboj s Crivillem, ale prohrál. Nepříjemný závod zažil Max v Le Mans, když v závodě upadl a zlomil si prsty na obou rukou. I s tímto handicapem předvedl fantastický závod na domácím Mugellu. Startoval až jako třináctý, ale v závodě se dostal až do vedení a sváděl souboj s Crivillem. Španěl ho připravil o vítězství až v poslední zatáčce a po závodě byl Ital tak vyčerpán, že musel dokonce vyhledat lékaře. Problémy s nastavením Yamahy často zapříčinily jeho pád jako třeba v Barceloně a na Sachsenringu. Zadařilo se až v Brně, ale ani tam to na stupně vítězů nestačilo. Třetí místo v Imole však nastartovalo jeho zdařilejší výsledky do konce sezóny. Předvedl mnoho krásných soubojů, jako například v Austrálii, kde až v závěru těsně podlehl Okadovi. Konečná úleva pro Biaggiho přišla až v Jihoafrické republice. Porazil Repsol Hondy a zaslouženě vyhrál. Poslední dva závody byly v režii jezdců Norick Abe, Biaggi a Roberts jr a Max z těchto soubojů vyšel pokaždé jako druhý. Sezóna tedy nepatřila k těm nejúspěšnějším, ale Max Biaggi věřil ve zlepšení.

Max počítal s tím, že sezóna bude úspěšnější než ta předchozí, ale opak byl pravdou. Hned v Jihoafrické republice ho zastavila porucha. V Malajsii obsadil 4. místo, ale poté tři závody nedokončil, přestože do každého z nich startoval z první řady. V italském Mugellu to vypadlo velice nadějně, ale Biaggi v posledním kole upadl ze druhé pozice. Dokázal však svůj stroj zvednout a dokončit na 9. místě. Poté čtyři závody sice dokončil, ale s nikterak velkým úspěchem. Před Maxovou oblíbenou brněnskou velkou cenou mu patřila v bodování až jedenáctá pozice s tím, že ještě letos nestál ani jednou na stupních vítězů. Na Masarykově okruhu v Brně však přišel zlom a po získané pole position suverénně triumfoval i v závodě. V Portugalsku svedl souboje s Robertsem a Rossim, ale nakonec je prohrál a dojel čtvrtý. Valencie znamenala opět stupně vítězů a souboj trojice Biaggi, Roberts a Rossi. V Brazílii byl pouze tři desetiny za pódiovým umístěním, ale v Motegi si vše nahradil a dokončil jako třetí. Poslední závod přinesl nevídané drama. Biaggi startoval až z dvanácté pozice, ale postupně se propracoval kupředu a v 16. kole už vedl startovní pole. O vítězství sváděl boje s Capirossim, Rossim, Abem, McCoyem a dalšími. Devět jezdců do posledních chvílí bojovalo mezi sebou ve skupině. Vítězně však sezónu zakončil Biaggi a nakonec obsadil celkovou třetí pozici v konečném součtu. Tato sezóna byla hlavně začátkem legendární rivality mezi Biaggim a Rossim.

Tentokrát Maxovi připravila Yamaha stroj schopný vítězit. Hned v Japonsku se stal kontroverzní moment, když Biaggi vystrčil svého velkého rivala Rossiho z tratě. Mladý Ital mu to však o dvě kola později agresivním předjížděcím manévrem vrátil a ukázal Biaggimu prostředníček. Oba jezdci byli po závodě přizváni na kobereček a napomenuti. Následující dva závody Rossi vyhrál, mezitím co Max z nich vytěžil pouhých 13 bodů a stál v bodování až na šestém místě. Francouzskou velkou cenu však ovládl suverénně a v bláznivém Mugellu se opět postavil na stupně vítězů. Další závod byl představením stíhacích jízd Rossiho a Biaggiho,kteří obsadili první dvě pozice. Souboj těchto dvou jezdců se přenesl i do Assenu. Tam ale tentokrát vyhrál Biaggi po předčasně ukončeném závodě. Donington patřil Rossimu a Sachsenring zase Biaggimu. Po devíti závodech tak oba jezdce dělilo pouhých 10 bodů. Zlom nastal v Brně. Biaggi vedl před Rossim když najednou podlehl tlaku mladšího krajana a upadl, dokázal však svoji motorku zvednout a dokončil závod na 10. místě.Po závodě sám Valentino Rossi přiznal, že se ho jen zuby nehty držel. V Portugalsku mizérie pokračovala a opět přišel pád a neuspokojivý výsledek. V mokré Valencii sice Biaggi předjel Rossiho a dokončil před ním, ale šlo pouze o 10. a 11. místo. Max tak stáhl pouhý bod. Drama pokračovalo i v Motegi, ale pouze do šestého kola. Max Biaggi opět upadl, ale tentokrát už svůj stroj nezvedl. O titulu se zdálo být rozhodnuto. Kvalifikaci však vyhrál a ukázal, že bude bojovat až do samotného konce. V snad nejkrásnější bitvě sezóny však podlehl a titul putoval do Rossiho rukou. V Malajsii opět nedokončil pro pád a sezónu uzavřel třetím místem v Brazílii. Pro následující sezónu byla zavedena nová třída MotoGP.

Katastrofální byl pro Maxe start do sezóny 2002. Za první tři závody získal pouhých 7 bodů. Yamaha se na první sezónu kategorie MotoGP nepřipravila na rozdíl od tovární Hondy vůbec dobře. Až ve Francii se po souboji s oběma Repsol Hondami podíval na stupně vítězů. V Itálii se o prvenství přetahoval s Rossim, ale nakonec si mladšího krajana nechal ujet a dojel si "pouze" pro druhé místo. V Katalánsku startoval sice z pole-position, ale v závodě dojel těsně pod stupni vítězů. Stejný výsledek zopakoval i v holandském Assenu. Poté následovalo velmi plodné období tří závodů, ve kterých Max dosáhl na druhá místa ve Velké Británii a Německu a vítězství na oblíbeném okruhu v Brně. Na českém okruhu se dlouho bojovalo mezi Biaggim a Rossim a i když Biaggi ani na kolo neztratil vedení tak většina fanoušků čekala Rossiho útok v samém závěru. V tom ale Rossimu 7 kol před koncem vypověděla službu pneumatika a trojnásobný šampión musel zajet do boxů. Biaggi tak závod dotáhl do vítězného konce a přerušil tím Rossiho sérii sedmi vyhraných závodů. Promoklý portugalský okruh Estoril znamenal návrat k nenápadným výsledkům, avšak v Brazílii se stal opět jediným konkurentem Valentina Rossiho. Za cíl si dal dokončit šampionát na konečném druhém místě. Velkou cenu Pacifiku nedokončil, zatímco v horké Malajsii si počínal suverénně a zaslouženě vyhrál. V Austrálii měl problémy za sebou udržet dvoutaktní motocykly. V poklidu si v posledním podniku roku dojel pro stupně vítězů a obhájil titul vicemistra za Valentinem Rossim. Letošní problémy Yamahy přiměly Maxe k odchodu do Hondy týmu Sita Ponse.

Rok 2003 byl v očekávání zda Max Biaggi bude atakovat mistrovský trůn Valentina Rossiho. Všechno tomu nasvědčovalo když dostal motocykl Honda i když ne s takovou tovární podporou jako měl Rossi. Na rozdíl od předchozí sezóny začal dobře, když v tragické Velké ceně Japonska získal druhé místo a v jihoafrické velké ceně třetí místo. Oba italští rivalové však museli pro letošek počítat i se Setem Gibernauem, který vyhrál druhý podnik roku. Španělský Jerez ovládl opět Rossi před Biaggim a oba tak okupovali i první dvě místa v bodování. V Le Mans totálně zaostal za Rossim a Gibernauem jak v suché části závodu tak v té mokré. Překvapivě podlehl v Mugellu krajanovi Capirossimu a dojel až třetí mezitím co vyhrál Rossi. V Barceloně se Maxovi také nedařilo a po zpackané kvalifikaci bojoval o stupně vítězů než se v předposledním kole ocitl mimo trať a dokončil na 14. místě. Na lepší časy se opět zablýsklo v Assenu. Biaggi na vodě dotáhl svůj motocykl na skvělém druhém místě když nestačil pouze na Gibernaua. První pole-position v sezóně si vyjel v Donington Parku a v závodě dojel opět jako druhý do té doby, než byl po závodě penalizován Valentino Rossi a Biaggi se tak posunul na první místo. Zdálo se, že šílenému Maxovi vyhoupla forma nahoru a pole-position v Německu to jen potvrdila. Jenže start jednoznačně pokazil a po prvním kole mu patřila až nelichotivá 10. pozice. Musel se tak prokousávat polem nahoru a ve 13. kole byl dokonce na 3. místě, ale hned v následujícím kole upadl a skončil. Po pátém, druhém a čtvrtém místě přišla Velká cena Japonska třetí pole-position v sezóně.Závod skončil stejně fantasticky jako kvalifikace,když mu k triumfu opět pomohla chyba Rossiho, který se ocitl mimo trať. V Sepangu byl opět až ten třetí za Rossim a Gibernauem a na Philip Islandu pro změnu chyboval a obsadil až nebodované 17. místo. Poslední závod ve Valencii dokončil pod stupni vítězů a uzavřel tak sice spolehlivou ale výsledkově nedobrou sezónu. Během většiny sezóny nedokázal držet tempo dvojice Rossi-Gibernau a tudíž se musel spokojit s celkovým 3. místem s bodovým přídělem 228 bodů.

Otázka tak tentokrát zněla jestli Biaggi udrží krok s Rossim a Gibernauem. Ve Welkomu se představil výborně. Svedl krásný souboj s Rossim o vítězství, ale nakonec prohrál. Na Gibernaua ve Španělsku nestačil, ale bylo z toho opět skvělé druhé místo. Ve Francii a Itálii stanul opět na stupně vítězů, ovšem v Katalánsku to už tak slavné nebylo. Osmá pozice v závodě Maxe neuspokojila. Výsledek se přenesl i do následujícího závodu, kde v kvalifikaci dokončil jako dvanáctý. Biaggi do cíle nakonec dorazil jako čtvrtý a v Riu byl poražen svým týmovým kolegou Makoto Tamadou. Maxův nejpodařenější závod se uskutečnil v Německu. Pole-position a vybojované vítězství po bitvě s Barrosem znamenalo návrat do boje o titul. Rossi měl 139 bodů, Biaggi 138 bodů a Gibernau 126 bodů. Nezvládnutý závod v Británii však znamenal opět vzdálení se boje o mistrovskou korunu. Ani na oblíbeném okruhu v Brně neporazil dvojici rivalů stejně jako v Portugalsku a Japonsku. Tam zase pro změnu nedokončil pro pád ani první kolo. Premiérová Velká cena Kataru Maxovi také nevyhovovala, protože se na startovním roštu postavil až na 24. místo. V průběhu závodu se prokousal polem až na konečné 6. místo. Před Maxem bylo zvládnout poslední tři závody sezóny a co se týče malajského Sepangu tak to zvládl, když skončil na 2. místě. Další závod to na lepší jak 7. místo nestačilo a poslední závod ve Valencii dokončil opět druhý, když jako jediný dokázal držet krok s Rossim. Sezóna tak potvrdila, že Max Biaggi i přes relativně stabilní výkony je za zenitem své rychlosti. Pro následující sezónu se upsal týmu Repsol-Honda a dostal tak příležitost dokázat s čistě továrním motocyklem, že je stále konkurenceschopný.

Na začátku sezóny ještě nikdo, ani sám Max netušil, že vstupuje do své poslední sezóny v MotoGP. Začátek sezóny nebyl tak špatný, když se mu podařilo stanout na bedně v Portugalsku a doma v Itálii. Tam dokonce potrápil svého věčného rivala Rossiho. Po Velké ceně Japonska mu dokonce patřila druhá pozice v průběžné klasifikaci, hned za suverénním Rossim. Poté ale začaly Maxovy nepřesvědčivé výkony a k tomu problémy uvnitř týmu. To vyvrcholilo roztržkou po Velké ceně Turecka, kde skončil Max až na dvanáctém místě a dával to za vinu hlavně motorce. Ve Valencii dojel Ital svůj poslední závod v MotoGP šestém místě. Poslední sezóna neskončila nijak slavně. Žádné vítězství na kontě, pouze dvě druhá místa, byla pro velkou postavu motocyklové historie příliš málo. Dokonce snad opět mělo dojít k nějakému kontroverzními vyjádření na adresu Hondy a proto na další rok o své místo přišel. A nejen to, nesehnal angažmá v žádném dalším týmu. Zástupci Hondy byli totiž některými Biaggiho výroky na svou adresu tak pohoršeni, že prohlásili, že Biaggi již nikdy na žádný jejich motocykl neusedne a mluvilo se o tom, že Honda se v zákulisním přestupovém kolotoči usilovně angažovala, aby Biaggi nedostal k dispozici ani motocykl žádné jiné značky. Nakonec to opravdu tak dopadlo a Biaggi tím bohužel vcelku neslavně na scéně Grand prix skončil. Ještě v roce 2007 se objevovaly spekulace o Maxově návratu do Mistrovství světa. Šílený Max však nepověsil přilbu na hřebík a zkusil štěstí také v Mistrovství světa superbiků.

Kompletní výsledky Maxe Biaggiho

[editovat | editovat zdroj]

Mistrovství světa silničních motocyklů

[editovat | editovat zdroj]
Legenda k tabulce
Barva Výsledek
Zlatá Vítěz
Stříbrná 2. místo
Bronzová 3. místo
Zelená Bodované umístění
Modrá Nebodované umístění
Dokončil neklasifikován (NC)
Fialová Odstoupil (Ret)
Červená Nekvalifikoval se (DNQ)
Nepředkvalifikoval se (DNPQ)
Černá Diskvalifikován (DSQ)
Bílá Nestartoval (DNS)
Závod zrušen (C)
Světle
modrá
Pouze trénoval (PO)
Páteční testovací jezdec (TD)
Bez
barvy
Netrénoval (DNP)
Vyřazen (EX)
Nepřijel (DNA)
Odvolal účast (WD)
Nezúčastnil se (prázdné)
Označení Význam
Tučnost Pole position
Kurzíva Nejrychlejší kolo
Jezdec nedojel do cíle, ale byl klasifikován, protože odjel více než 90 % délky závodu.
Byl udělován poloviční počet bodů, protože bylo odjeto méně než 75 % délky závodu.
Horní index Umístění bodujících jezdců
ve sprintu
Rok Třída Tým Továrna 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 Body Umístění
1991 250cc Team Italia Aprilia EUR
Ret
FRA
13
GBR
Ret
RSM
12
7 27. místo
1992 250cc Telkor Valesi Racing Aprilia JPN
Ret
AUS
8
MAL
Ret
SPA
10
ITA
3
EUR
3
GER
2
NED
Ret
HUN
Ret
FRA
DNS
GBR
Ret
BRA
2
RSA
1
78 5. místo
1993 250cc Rothmans Kanemoto Honda Honda AUS
3
MAL
17
JPN
Ret
SPA
2
AUT
5
GER
4
NED
Ret
EUR
1
RSM
5
GBR
6
CZE
2
ITA
Ret
USA
Ret
FIM
3
142 4. místo
1994 250cc Chesterfield Aprilia Aprilia AUS
1
MAL
1
JPN
4
SPA
Ret
AUT
2
GER
2
NED
1
ITA
Ret
FRA
3
GBR
Ret
CZE
1
USA
2
ARG
2
EUR
1
234 1. místo
1995 250cc Chesterfield Aprilia Aprilia AUS
3
MAL
1
JPN
9
SPA
2
GER
1
ITA
1
NED
1
FRA
2
GBR
1
CZE
1
BRA
2
ARG
1
CAT
1
283 1. místo
1996 250cc Chesterfield Aprilia Aprilia MAL
1
INA
2
JPN
1
SPA
1
ITA
1
FRA
1
NED
3
GER
4
GBR
1
AUT
Ret
CZE
1
IMO
Ret
CAT
1
BRA
Ret
AUS
1
274 1. místo
1997 250cc Marlboro Team Kanemoto Honda Honda MAL
1
JPN
7
SPA
3
ITA
1
AUT
3
FRA
2
NED
DSQ
IMO
1
GER
4
BRA
5
GBR
Ret
CZE
1
CAT
2
INA
1
AUS
2
250 1. místo
1998 500cc Marlboro Team Kanemoto Honda JPN
1
MAL
3
SPA
3
ITA
2
FRA
5
MAD
6
NED
2
GBR
6
GER
2
CZE
1
IMO
3
CAT
DSQ
AUS
8
ARG
5
208 2. místo
1999 500cc Marlboro Yamaha Team Yamaha MAL
Ret
JPN
9
SPA
2
FRA
Ret
ITA
2
CAT
Ret
NED
5
GBR
4
GER
Ret
CZE
4
IMO
3
VAL
7
AUS
2
JAR
1
BRA
2
ARG
2
194 4. místo
2000 500cc Marlboro Yamaha Team Yamaha JAR
Ret
MAL
4
JPN
Ret
SPA
Ret
FRA
Ret
ITA
9
CAT
5
NED
4
GBR
9
GER
4
CZE
1
POR
4
VAL
3
BRA
5
MOT
3
AUS
1
170 3. místo
2001 500cc Marlboro Yamaha Team Yamaha JPN
3
JAR
8
SPA
11
FRA
1
ITA
3
CAT
2
NED
1
GBR
2
GER
1
CZE
11
POR
5
VAL
10
MOT
Ret
AUS
2
MAL
Ret
BRA
3
219 2. místo
2002 MotoGP Marlboro Yamaha Team Yamaha JPN
Ret
JAR
9
SPA
DSQ
FRA
3
ITA
2
CAT
4
NED
4
GBR
2
GER
2
CZE
1
POR
6
BRA
2
MOT
Ret
MAL
1
AUS
6
VAL
3
215 2. místo
2003 MotoGP Camel Pramac Pons Honda JPN
2
JAR
3
SPA
2
FRA
5
ITA
3
CAT
14
NED
2
GBR
1
GER
Ret
CZE
5
POR
2
BRA
4
MOT
1
MAL
3
AUS
17
VAL
4
228 3. místo
2004 MotoGP Camel Honda Honda JAR
2
SPA
2
FRA
3
ITA
3
CAT
8
NED
4
BRA
2
GER
1
GBR
12
CZE
3
POR
Ret
JPN
Ret
QAT
6
MAL
2
AUS
7
VAL
2
217 3. místo
2005 MotoGP Repsol Honda Team Honda SPA
7
POR
3
CHN
5
FRA
5
ITA
2
CAT
6
NED
6
USA
4
GBR
Ret
GER
8
CZE
3
JPN
2
MAL
6
QAT
Ret
AUS
Ret
TUR
12
VAL
6
173 5. místo

Mistrovství světa superbiků

[editovat | editovat zdroj]
Legenda k tabulce
Barva Výsledek
Zlatá Vítěz
Stříbrná 2. místo
Bronzová 3. místo
Zelená Bodované umístění
Modrá Nebodované umístění
Dokončil neklasifikován (NC)
Fialová Odstoupil (Ret)
Červená Nekvalifikoval se (DNQ)
Nepředkvalifikoval se (DNPQ)
Černá Diskvalifikován (DSQ)
Bílá Nestartoval (DNS)
Závod zrušen (C)
Světle
modrá
Pouze trénoval (PO)
Páteční testovací jezdec (TD)
Bez
barvy
Netrénoval (DNP)
Vyřazen (EX)
Nepřijel (DNA)
Odvolal účast (WD)
Nezúčastnil se (prázdné)
Označení Význam
Tučnost Pole position
Kurzíva Nejrychlejší kolo
Jezdec nedojel do cíle, ale byl klasifikován, protože odjel více než 90 % délky závodu.
Byl udělován poloviční počet bodů, protože bylo odjeto méně než 75 % délky závodu.
Horní index Umístění bodujících jezdců
ve sprintu
Rok Tým Továrna Závod 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 Body Umístění
2007 Alstare Suzuki Corona Extra Suzuki Katar Austrálie Evropská unie Španělsko Nizozemsko Itálie Spojené království San Marino Česko Spojené království Německo Itálie Francie 397 3. místo
1. jízda QAT
1
AUS
3
EUR
3
SPA
8
NED
6
ITA
3
GBR
6
RSM
Ret
CZE
2
GBR
3
GER
2
ITA
1
FRA
6
2. jízda QAT
2
AUS
4
EUR
2
SPA
2
NED
3
ITA
5
RSM
3
CZE
1
GBR
8
GER
3
ITA
2
FRA
2
2008 Sterilgarda Go Eleven Ducati Katar Austrálie Španělsko Nizozemsko Itálie USA Německo San Marino Česko Spojené království Evropská unie Itálie Francie Portugalsko 238 7. místo
1. jízda QAT
2
AUS
Ret
SPA
16
NED
10
ITA
5
USA
9
GER
13
RSM
Ret
CZE
4
GBR
3
EUR
3
ITA
2
FRA
4
POR
Ret
2. jízda QAT
3
AUS
Ret
SPA
8
NED
12
ITA
Ret
USA
4
GER
7
RSM
2
CZE
3
GBR
12
EUR
6
ITA
Ret
FRA
6
POR
13
2009 Aprilia Racing Aprilia Austrálie Katar Španělsko Nizozemsko Itálie Jižní Afrika USA San Marino Spojené království Česko Německo Itálie Francie Portugalsko 319 4. místo
1. jízda AUS
11
QAT
3
SPA
8
NED
5
ITA
11
JAR
5
USA
5
RSM
13
GBR
2
CZE
1
GER
5
ITA
2
FRA
3
POR
3
2. jízda AUS
15
QAT
3
SPA
8
NED
Ret
ITA
5
JAR
5
USA
4
RSM
10
GBR
21
CZE
2
GER
4
ITA
4
FRA
2
POR
6
2010 Aprilia Alitalia Aprilia Austrálie Portugalsko Španělsko Nizozemsko Itálie Jižní Afrika USA San Marino Česko Spojené království Německo Itálie Francie 451 1. místo
1. jízda AUS
5
POR
1
SPA
2
NED
6
ITA
1
JAR
4
USA
1
RSM
1
CZE
2
GBR
5
GER
4
ITA
11
FRA
4
2. jízda AUS
8
POR
1
SPA
3
NED
4
ITA
1
JAR
3
USA
1
RSM
1
CZE
1
GBR
6
GER
5
ITA
5
FRA
1
2011 Aprilia Alitalia Aprilia Austrálie Evropská unie Nizozemsko Itálie USA San Marino Španělsko Česko Spojené království Německo Itálie Francie Portugalsko 303 3. místo
1. jízda AUS
2
EUR
7
NED
2
ITA
2
USA
Ret
RSM
2
ESP
2
CZE
2
GBR
11
GER
DNS
ITA
FRA
POR
4
2. jízda AUS
2
EUR
DSQ
NED
2
ITA
8
USA
3
RSM
2
ESP
1
CZE
1
GBR
4
GER
DNS
ITA
FRA
POR
7
2012 Aprilia Racing Aprilia Austrálie Itálie Nizozemsko Itálie Spojené království USA San Marino Španělsko Česko Spojené království Rusko Německo Portugalsko Francie 358 1. místo
1. jízda AUS
1
ITA
4
NED
4
ITA
Z
EUR
5
USA
3
RSM
1
ESP
1
CZE
6
GBR
Ret
RUS
3
GER
1
POR
4
FRA
Ret
2. jízda AUS
2
ITA
4
NED
8
ITA
5
EUR
2
USA
3
RSM
1
ESP
4
CZE
4
GBR
11
RUS
Ret
GER
13
POR
3
FRA
5

Zajímavosti

[editovat | editovat zdroj]

Po Biaggim je pojmenována lávka v obci Doudleby na Českobudějovicku. Závodník přispěl významnou částkou na obnovu lávky po povodních 2002.[1]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]